Skutečné problémy české justice z pohledu praxe

V souvislosti se jmenováním nového ministra spravedlnosti JUDr. Pavla Blažka se zdá být nejvážnějším problémem české justice, zda dojde či nedojde k jmenování paní doktorky Bradáčové vrchní státní zástupkyní a jestli bude přijata novela zákona o státním zastupitelství.

Jistě se jedná o témata, která mohou být krátkodobě zajímavá, troufám si ale tvrdit, že vzhledem k naprosto zásadním a trvale neřešeným problémům České republiky v oblasti vymahatelnosti práva, jde o zástupné záležitosti. Z mého pohledu existují minimálně 3 zásadní problémy, které je třeba akutně řešit. Jedná se o nepřiměřenou délku občanského soudního řízení, přesněji řečeno jednotlivých procesních úkonů v rámci těchto řízení, dále již opět nefungující systém exekucí a stále se prodlužující dobu, v které jsou vyřizovány správní žaloby (např. proti rozhodnutím finančních, stavebních a jiných úřadů).

O naprosto neakceptovatelné délce soudních řízení v tzv. civilních věcech se nehovoří, politici a státní správa reprezentovaná v této oblasti Ministerstvem spravedlnosti se již s tímto stavem patrně smířili. Prakticky jediným opatřením proti nepřijatelné délce řízení je totiž dobrovolné odškodňování účastníků řízení za průtahy, kterého by se stejně domohli u Evropského soudu pro lidská práva. Ze statistiky vedené ministerstvem vyplývá, že u okresních soudů je pouze kolem 20 % sporných řízení tzv. vyřízeno ve lhůtě do 1 roku, další asi čtvrtina od 1 do 3 let, atd.

Nemám ambice radit novému ministrovi, který je nota bene rovněž advokátem, chtěl bych nicméně popsat několik triviálních záležitostí, které zcela zbytečně prodlužují proces uplatňování práva (např. banální vymáhání pohledávky) a označit problémy, s kterými se denně setkáváme.

Začnu problémem nedostatečného administrativního zázemí soudů a soudců, resp. nedostatečného vedení těchto odborných pracovníků. Pro běžného člověka, který je nucen se obrátit na soud je naprosto nepochopitelné, jak jednoduché a rutinní úkony, jež jsou z pohledu procesních předpisů nezbytné, zaberou soudu řadu týdnů až měsíců, zatímco dlužník vesele běhá po světě, nebo v horším případě kulhá, až v průběhu soudní mašinerie obrazně řečeno zemře. Denně se setkávám s tím, že u některých soudů trvá běžně i čtvrt roku než zašle žalobci výzvu k zaplacení soudního poplatku (kterou se de facto řízení z pohledu státu začíná). Jedná se přitom o úkon, který je naprosto triviální.

Stejně tak u některých soudů vydají platební rozkaz (nebo jeho elektronickou podobu) do 1 až 2 měsíců. Delší dobu pro vyplnění předem daného formuláře by občan, který žije v zemi, která se považuje za moderní právní stát, neočekával, přesto mám častou zkušenost s tím, že vydání a doručení platebního rozkazu trvá mnohem déle než půl roku.

Proces vymáhání pohledávky u soudu by měl být završen tím, že je na rozsudku (platebním rozkazu) vyznačena tzv. doložka právní moci (razítko, do kterého je na soudě vepsáno, od kdy bude možno se v případě nezaplacení ze strany dlužníka obrátit na exekutora). Jediné, co je třeba zjistit je řádné doručení stranám. Dosud jsem nenašel způsob, jak mým klientům citlivě vysvětlit, že soud může tuto záležitost řešit pravidelně několik týdnů a v horších případech až měsíců.

Samotné řízení před soudcem již většinou zbytečně prodlužováno není, jelikož soudci jsou pod drobnohledem vedení soudu a za neodůvodněné průtahy mohou být postihováni. Jako jednoznačně slabé místo se proto jeví protahování řízení při úkonech, o kterých jsem namátkově hovořil. Řešení se přitom nabízí. Stanovit zákonem závazné lhůty, v kterých má soud vyzvat žalobce k zaplacení soudního poplatku, v kterém má být vydán platební rozkaz, pokud jsou pro něj dány podmínky, v kterém má být odůvodněn rozsudek a vyznačena doložka právní moci. Při diskuzích o zavedení závazných lhůt bylo argumentováno soudcovskou nezávislostí a různorodostí řešených kauz, neobávám se však, že nezávislost utrpí tím, že soud bude nucen postupovat při administraci procesu efektivně.

Druhý problém, který nabývá na rozměrech je již opět nefungující systém exekucí. Je třeba si uvědomit, že v celé České republice v současné době působí cca 180 exekutorů. Takový počet je, i s přihlédnutím k neustále deklarovanému nárůstu počtu exekucí, naprosto nesmyslný a vyhovuje pouze exekutorům, kteří fakticky mají monopol, jež je nenutí k efektivní, důsledné a rychlé činnosti. Jinými slovy, ať se obrátíte prakticky na kteréhokoliv exekutora, bude nejspíše jeho činnost při vymáhání pohledávky spočívat v prověření existence účtu dlužníka u některých bank, případně v tzv. lustraci veřejných registrů - katastru nemovitostí, SCP, evidence vozidel. Aniž bych se hodlal kolegů exekutorů dotknout, spočívá jejich činnost ve víceméně opakovaných schématech, dle předem daných vzorů, po odborné stránce by tedy zřejmě nebylo obtížné nalézt vhodné kandidáty pro tuto činnost. Rovněž i nesmírně velkoryse nastavený systém odměňování exekutorů by nepochybně umožnil existenci a bezproblémové fungování desítek dalších exekučních úřadů a změnila by se tak současná praxe, kdy na první úkon exekutora věřitel čeká i řadu měsíců.

Třetím problémem, na který jsem v úvodu upozornil, je neustále se prodlužující doba vyřizování správních žalob. Zavedení samostatného správního soudnictví, specializovaných senátů a zřízení Nejvyššího správního soudu přineslo jednoznačně pozitivní změny. Zejména se sjednotila rozhodovací praxe, většina úřadů začíná vnímat tato rozhodnutí ve věcech správního soudnictví jako jednoznačné vodítko pro praxi, ovšem i tato oblast soudního systému začíná trpět stejnou chorobou, jako občanské soudní řízení, tedy značnými průtahy, resp. neakceptovatelnými lhůtami, v kterých je o žalobách rozhodováno. Zde je nutno poznamenat, že se situace podstatně liší u jednotlivých krajských soudů, jelikož správní senáty na krajských soudech rozhodují i spory v oblasti důchodů, nemocenských atd., kdy logicky nejvyšší počet případů je v bývalých silně průmyslových oblastech (Ostravsko, Ústí nad Labem) a tedy i zdejší krajské soudy jsou nejvíce vytížené. Na tento stav by však mělo být reagováno, protože prakticky ztrácí smysl, pokud podáte žalobu proti rozhodnutí finančního úřadu, kterým je nesprávně doměřena daň a soud žalobě vyhoví za tři roky, kdy daň je samozřejmě dávno zaplacena a daňový subjekt možná díky tomu zlikvidován.

Je potěšující, že se vedení rezortu spravedlnosti ujal člověk, který měl donedávna kontakt s praxí, což by mohlo vzbuzovat opatrné naděje, že se pokusí změnit tolikrát zmiňovanou a jednoznačně neřešenou vymahatelnost práva a bude přemýšlet nad zefektivněním soudního procesu v ČR.

JUDr. Tomáš Vymazal