Vykrvácí stát na odškodnění klientů nefungujícího registru vozidel?
Zcela jistě ne, přestože částky, které bude nucen vyplatit nemusí být jistě zanedbatelné. Pokud fiasko v podobě nefunkčního registru vozidel bude pokračovat ještě několik dnů či týdnů, mohou požadavky na odškodnění překročit řád dosavadních statisíců korun.
Je tedy otázkou, jak se stát zachová, když zatím alespoň zdánlivě ukazuje vstřícnost vůči svým občanům při vyřizování jejich požadavků na odškodnění. Druhou věcí však je, jak se k žádostem o odškodnění postaví, tedy jaké požadavky budou považovány za oprávněné a které již ne.
Lze očekávat, že řada lidí i firem zaregistrovala výzvu veřejného ochránce práv, aby se domáhali nejen svých práv na náhradu škody, ale i na náhradu za způsobenou nemajetkovou újmu, což je pojem dosud širší veřejnosti neznámý a zaslouží, společně s popisem toho, co lze uplatnit jako náhradu škody, stručný komentář.
Pro zjednodušení lze vycházet ze závěru, že neprovedení konkrétního očekávaného úkonu v registru vozidel v ten den, kdy se žadatel na úřad dostavil a o provedení úkonu požádal, znamená v případě registru vozidel nesprávný úřední postup, za který nese stát odpovědnost. Posouzení této základní otázky by přesto nemuselo být naprosto jednoznačné, protože rozhodnutí – provedení úkonu v registru má být provedeno bezodkladně, což může být nazíráno různě. Je bezodkladné vyřízení žádosti v rámci minut, hodin, nebo snad dní? Poslední uvedená možnost by však evidentně odporovala dosavadní, mnoho let fungující praxi, kdy úkony v rámci registru vozidel byly prováděny maximálně v délce několika málo hodin, spíše však pár desítek minut. Jednoznačně by se takovým výkladem podporoval neoprávněný zájem státu na jeho liknavosti a neschopnosti. Z praktického hlediska je jasné, že bude vyžadováno řádné zdokumentování toho, kdy se žadatel dostavil na pracoviště registru vozidel, jak dlouho zde čekal, případně kdy a kolikrát byl odmítnut jeho požadavek. Praktická zkušenost totiž hovoří o tom, že stát se nechová jako gentleman a i přes své zjevné pochybení zpochybňuje i tato zdánlivě nesporná fakta.
Výrazem odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup je jeho povinnost nahradit škodu, případně povinnost poskytnout satisfakci za způsobenou nemajetkovou újmu. Co se týče náhrady škody, bylo by možno požadovat skutečnou škodu (např. marně vynaložené náklady spojené s cestou na úřad) a samozřejmě i ušlý zisk (v případě zaměstnanců mzda, u podnikatelů ušlý zisk, který se v praxi prokazuje třeba daňovým přiznáním, z kterého lze dovodit zisk podnikatele, kterého by dosáhl, nebýt promarněného času na registračním místě). Tato část nároků, či požadavků by neměla být, ať již z pohledu občanů či firem – poškozených a snad ani z hlediska úředníků provádějících vyřízení těchto nároků problematická. Zjevně se mohou v některých případech rozcházet představy poškozených, co ještě je škoda vzniklá v souvislosti s nefungujícím registrem a co již nikoliv. Takové spory mohou skončit i přes proklamovanou vstřícnost ze strany ministerstva soudním řízením, s rizikem značných nákladů pro neúspěšnou stranu.
Jako zdánlivě lákavější se jeví možnost satisfakce za utrpěnou nemajetkovou újmu, k jejímuž uplatnění vyzval v minulých dnech úřad ombudsmana. Obzvláště když tato možnost byla doplněna informací, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno leží na straně orgánu státní správy a že nemajetkovou újmu není třeba prokazovat. Na první pohled by se mohlo zdát, že postačí vyjádřit dostatečnou frustraci z chaosu v registraci automobilů a současně vznést představu o finanční satisfakci a pokud se orgánům státu nepodaří prokázat, že poškozený neutrpěl takovou (nejčastěji psychickou) újmu, bude nucen stát platit. Skutečnost je však složitější. Především by občan musel alespoň popsat, jaké konkrétní psychické, rodinné nebo jiné potíže utrpěl v souvislosti s nefunkčností systému registru vozidel a nutno dodat, že by se mělo jednat o potíže poměrně zásadní. Dosud totiž soudy přiznávaly náhrady za nemajetkovou újmu spočívající např. ve ztrátě rodinného příslušníka způsobené zaviněním autonehody třetí osobou, záměnou nebožtíků, neoprávněným vazebním stíháním a to v řádu desetitisíců, maximálně statisíců korun a vždy bylo na osobě, která satisfakci požadovala, aby aktivně vylíčila své útrapy a nejlépe je i důkazně doložila. Je pravdou, že ombudsman hovořil v souvislosti s náhradou za nemajetkovou újmu o částkách v řádech tisíců korun českých, což by mohlo vystihovat složitost problémů, kterým byli lidé vystaveni v důsledku nefungujících registrů. Stresové situace a obtíže při jednání s úřady však nejsou situací až tak výjimečnou, dosud ale nebyly zaznamenány případy odškodnění za protivenství, které musí lidé na úřadech snášet. To však neznamená, že by se situace nemohla změnit.
Stát sice není letecká společnost, mohl by však jako první vlaštovku za způsobenou havárii (nefungující registr vozidel) poskytnout poškozeným dobrovolné, byť symbolické odškodnění za nemajetkovou újmu, přesahující skutečnou škodu a ušlý zisk. Měl by takto postupovat přinejmenším v případech opakovaných neúspěšných návštěv na registračním místě. V opačném případě riskuje, že se ti nejvíce dotčení budou domáhat peněžní náhrady za způsobené obtíže u soudu, což náklady potřebné k sanaci škod za nefunkční systém registrace automobilů znatelně navýší.
JUDr. Tomáš Vymazal
